HISTORIE

HISTORIE KEMPO – CHUAN FA

Je těžké hovořit o historii Kempo jednotně. Je rozšířeno po celém světě a liší se tak svým vývojem a pracovní metodikou. Avšak můžeme říct, že styl, který byl po celá staletí známý jako Chuan Fa, je dnes symbolem a základem skutečné tvrdé sebeobrany ve většině systémů moderních bojových umění.

Kempo je považováno za první hybridní bojové umění, jehož historie začala roku 520 př.n.l. v Číně. Podle kanonických záznamů chrámu Lo-Yang byl 27. patriarcha indického Buddhismu Prajnatara učitelem mnicha Bodhidharma. Podle legend vyslal na sklonku svého života Bodhidharmu do Číny, protože cítil, že tamější principy buddhismu upadají a že by měla být obnovena znalost dhájny (zen koan).

Odcestoval tedy Bodhidharma roku 520 př.n.l. na sever do Číny, do království Wei, kde proběhlo jeho legendární setkání s císařem Wu z dynastie Liang. Toto setkání bylo zaznamenáno jako intenzivní rozhovor a diskuse o buddhismu a obnovení dhajny. Bodhidharmova snaha byla ale marná a jeho slova pro světského císaře nic neznamenala. Vyčerpaný a zklamaný svým neúspěchem opustil palác a odcestoval do provincie Honan, kde vstoupil do chrámu Shaolin a započat tak historii bojového umění.

Ani tam však Bodhidharma nenašel klid, protože se přesvědčil, že Prajnatara měl pravdu. Mniši byli vlivem přílišné meditace fyzicky i duševně oslabení. Někteří z nich během meditace usínali, jiní dokonce potřebovali pomoc se zvládáním základních životních potřeb. Překvapený vážností jejich stavu se Bodhidharma uchýlil do jeskyně nedaleko chrámu, aby obnovil svoji vnitřní rovnováhu a našel způsob, jak pomoci mnichům získat zpět kontrolu nad jejich životy.

Po návratu do chrámu vzal mnichy na nádvoří a začal jim vysvětlovat a ukazovat umění Shih Pa Lo Han Sho, neboli 18 rukou Lo Han. Tyto techniky, které jsou dnes základem většiny bojových umění, původně nebyly určeny jako metody boje, ale spíše jako způsob, kterým by mniši mohli prozřít a zachovat si své fyzické zdraví.

Přibližně 40 let po Bodhidharmově smrti údajně napadli klášter Shaolin bandité. Byl to první z mnoha útoků, ke kterým docházelo až do začátku 20. století n.l.

Během této první invaze se sice mniši pokoušeli chrám bránit, ale jejich schopnosti nebyly na boj zaměřeny. Vypadalo to, že chrám padne. Jeden z mnichů, kterému se prostě říká „Žebravý mnich“ ale v poslední fázi obléhání zaútočil na bandity řadou agresivních technik rukou a nohou, kterými mnohé útočníky zabil, jiné odrazil. Ostatní mniši byli touto ukázkou tak inspirováni, že požádali onoho osamělého kněze, aby je vedl a učil tento bojový styl jako formu ochrany. V pozdějších záznamech bylo toto bojové umění zapsáno jako Chuan Fa neboli pěstní metoda.

V následujících desetiletích bojová umění v Shaolinu vzkvétala a čítala přes 400 stylů. Mistr Chuan Fa jménem Ch´ueh Taun Shang však jel nalézt původní Shih Pa Lo Han Sho, které bylo po mnoho let ztraceno. Ch´ueh původních 18 technik Lo Han začlenil do svého umění Chuan Fa a zvýšil tím celkový počet technik na 72. Několik dalších let cestoval po čínském venkově a propagoval své umění ve vyčerpávajících zápasech, dokud v provincii Shensi nenarazil na muže jménem Li, který byl mistrem Chuan Fa a dalších bojových umění, včetně pověstného Chin Na). Li se k Ch´uehovi připojil a nějakou dobu spolu cestovali a trénovali, rozvíjeli tak repertoár Chuan Fa, až vytvořili celkem 170 technik. Kromě toho tyto techniky kategorizovali do pěti různých skupin označovaných zvířaty, jejichž instinktivní reakce nejlépe vystihovaly pohyby tohoto nového Chuanského stylu.

Po návratu do chrámu Shaolin, ke kterému Li a Ch´ueh patřili, seznámili mnichy s wu xing quan, technikou pěti zvířat, a posunuli tak chrám Shaolin do nové etapy ve vývoji bojových umění.

Historické prameny pro následujících několik staletí jsou nejednotné. Víme však, že umění Chuan Fa bylo zachováno a je dodnes praktikováno v Číně. Odhaduje se a předpokládá, že mezi dynastiemi Sui a Ming, které dělilo 800 let, procestovalo mnoho potulných mnichů Japonsko a Okinawské ostrovy a šířila se tak i znalost umění Chuan Fa.  Na obou místech se jmenovalo Kempo nebo „zákon pěsti“ a vyučovalo se jako doplněk ke každodennímu duchovnímu tréninku, který mniši prováděli. Mnoho mnichů si vybíralo své učedníky nebo vyučovalo v buddhistických chrámech a přinášelo tak slovo Buddhovo a sílu Chuan Fa. tak se umění snadno rozšířilo mezi lid a šlechtu.

Mnoho Japonců a Okinawanů se naopak vydalo do Číny, kde na mnoho let zmizeli, aby se vrátili jako mistři Kempo a dalších bojových umění. Jedním z těchto mužů byl i Sakugawa Kanga, který žil ve vesnici Shuri na ostrově Okinawa v 8. století. Vydal se do Číny, aby se naučil od mistrů tajemství Chuan Fa. Na mnoho let se po něm slehla zem, mnozí věřili, že na svých cestách zemřel, ale poté se, k velkému překvapení všech, vrátil jako pověstný mistr Chuan Fa. Dokonalé umění, kterému se Sakugawa naučil se pomalu začalo říkat Shuri-te a je považováno za základ či předchůdce mnoha forem moderního karate.

Hideyoshi Toyotomi vládl v Japonsku v 16. století a měl plány na dobytí Číny. Říká se, že mnoho samurajů, kteří se vrátili v průběhu války nebo po ní, s sebou přineslo i znalost Chuan Fa. To bylo v průběhu let upraveno a zařazeno do jejich stylu Jujutsu a Aikijutsu. To je největší vývoj kempa, ke kterému došlo od časů Li a Ch´ueha.  

Na počátku 17. století se znalosti kempa rozšířily i na ostrov Kjúšú, kde bylo mnoho let upravováno do své současné podoby, známé jako Kosho Shorei Ryu Kenpo (Umění staré borovice), ze kterého se odvíjejí nejmodernější verze kempa. V roce 1916 byl pětiletý James Mitose (21.potomek zakladatele systému Kosho Shorei Ryu Kenpo a hlavní osoba zodpovědná za rozšíření stylu na Západě) poslán ze své rodné Havaje na Kjúšú, aby se vzdělával v umění sebeobrany svých předků. Patnáct let studoval toto umění, které bylo přímým potomkem původního Chuan Fa. Po dokončení výcviku v Japonsku se Mitose vrátil na Havaj a v roce 1936 otevřel „Klub sebeobrany pro důstojníky“, kteří se účastnili v roce 1934 mise Britannia v Honolulu.

V té době bylo poprvé použito označení Kempo-Karate. Kempo bylo prezentováno jako unikátní bojové umění, které představovalo schopnost přizpůsobit se prostředí a okolní situaci. Originalita a reálnost jeho technik je v dokonalé harmonii duše, mysli a těla.

Důležitou postavou ve vývoji je také profesor William Chow. Od svého raného dětství, jako nejstarší syn, studoval u svého otce Hoon Chowa rodinný systém Chuan Fa. Hoon byl šaolinský mnich, který emigroval na Havaj, aby tam pomáhal zlepšit životní podmínky. William se naučil tento tradiční Shaolinský styl a po mnoha letech praxe se připojil k mistru Jamesi Mitosovi. Jejich spolupráce však trvala jen krátce a William Chow založil svůj systém Chinese Kara-Ho Kempo Karate, kde spojuje tradice japonského a čínského systému.

Kara-Ho Kempo se v 50.-60. letech minulého století stalo slavným sebeobranným systémem a přilákalo na Havaj mnoho bojovníků. Mezi nimi byli i Edmund Parker, zakladatel Amerického kempa, Adriano Emperado, který je spolutvůrcem Kajukenbo a Samuel Alama Kuoha, kterého si profesor Chow vybral jako svého pokračovatele v systému Kara-Ho.

Ed Parker své umění dále zdokonaloval a rozšířil do světa americké kempo, jak jej dnes známe. Jako mistr učil i umělce jako Elvis Presley nebo Steve McQueen. 

Mnoho dalších studentů Williama Chowa nebo Jamese Mitose pokračovalo ve výcviku a vývoji do aktuálnějších a modernějších verzí systému sebeobrany.

SPORTOVNÍ POČÁTEK – NIPPON KEMPO

V roce 1932 vyvinul Muneomi Sawayama systém Nippon Kempo, jako obranné umění, které neomezuje studenty v metodách. Z technického hlediska je založeno na technikách úderů a kopů (atemi-waza), bloků (uke-waza), hodů (nage-waza), reverzních bloků (kansetsu-gyakutori-waza) a pozemního boje (ne-waza).

Studenti cvičí a bojují tyto cvičební techniky s ochrannými pomůckami, protože dochází k reálnému kontaktu. Používají se helmy (men), ochranné vesty (do), rukavice (kurobu)...

Je přípustné zachytit ránu nebo znehybnit kloub, jako kolena a lokty k tělu nebo obličeji. Běžnou praxí je i pokus o skórování úderem do hlavy. Profesionálové se učí a rozvíjí pohyby hlavy a těla, aby se vyhnuli, odklonili nebo správně čelili mnoha kombinacím úderů a kopů. 

V Japonsku se Nippon Kempo praktikuje na více než 100 univerzitách a tvoří i součást výcviku v mnoha policejních složkách.

V roce 1960 se dostává do USA, kde je založena Americká federace Nippon Kempo, v roce 1977 bylo představeno v Anglii. Postupně se rozšiřovalo do Evropy, Mexika a dále a původní vize z roku 1932 se stala i díky moderním ochranným prvkům sportem pro každého.

KAJUKENBO

Kajukenbo je hybridní bojové umění pocházející z Havajských ostrovů a vyniká svými technikami, které jsou maximálně účinné při sebeobraně. 

Jeho historie začíná v chudinské oblasti osady Palama na Honolulu, kde bylo násilí a rvačky na běžném pořádku. Tam se roku 1926 narodil do chudé filipínsko-havajské rodiny i Adriano Directo Emperado. Z obavy o své bezpečí začal již v osmi letech s výcvikem sebeobrany. Kolem 12. roku života se naučil základům eskrimy, neboť jeho otec i stýc byli profesionální boxeři. Když se vrátil ve 14 letech do své rodné čtvrti v Palamě, začal se učit judo pod vedením Sensei Taneo v tělocvičně Palama Settlement, kterou řídil Windel McCandless, u nějž rovněž studoval.  Ve svých 20 letech začal studovat Kenpo v mládežnické organizaci v Honolulu, kde působil v té době i William Chow. Tak se stal jeho žákem a díky pravidelnému dennímu tréninku získal brzy svůj první černý pás. Pod vedením Chowa nakonec dosáhl černého pásu 5. stupně. 

V těchto posledních letech, také vlivem války a mnoha přistěhovalců i vojáků, se situace v ulicích nebezpečně vyostřovala. Emperado se tedy spojil s dalšími mistry bojových umění, kteří v té době v oblasti Palamy působili, a založili Spolek černých pásů (Black Belt Society). Těmito mistry byli Peter Young Yil Choo (Havajský šampion v boxu a mistr Tang so do), Joseph Holck (mistr Kokodan judo a Danzan ju-jitsu), Frank Ordoñez (mistr Kokodan judo a Sekeino ju-jitsu), a Geroge „Clarence“ Chang (čínský shaolinský mistr kung-fu).

Mezi lety 1945–1947 uvedená pětice mistrů společně kombinovala a trénovala své znalosti a styly, aby z každého bojového umění vybrala ty prvky, které se nejvíce hodí pro sebeobranu v reálném životě, na ulicích moderního světa. Jak trénovali a bojovali v oblasti Palamy, získali pověst impozantních pouličních bojovníků. Tomuto hybridnímu stylu začali říkat KaJuKenBo, podle prvních slabik umění, které zahrnoval. 

První školu, Kajukenbo Institute, otevřel Adriano Emperado v roce 1950 se svým mladším bratrem Joe Emperadem v Palama Settlement Gym. 

Joseph "Joe" Emperado se narodil v roce 1929, a když mu bylo 14 let, bratr Adriano jej začal učit boxovat. Říkával mu, že je ve svém věku neporazitelný. Joeovi vrstevníci ze sousedství k němu začali vzhlížet a chtěli, aby jim pomohl získat a zlepšovat boxerské dovednosti. Netrvalo to dlouho a chlapci založili gang Auld Lane, nazvaný po ulici, kde většina z nich žila. V 16 letech nastoupil Joe do Kenpo školy Williama Chowa, kde byl v té době bratr Adriano Chowovým asistentem. Joe zde dosáhl zeleného pásu v Kenpo. Na to začal pomáhat Adrianovi s výukou Kajukenba v Palama Settlement společně s Windelem McCandlessem a krátce na to se k nim jako instruktor přidal i Marino Tiwanak.

Poté, co ředitel McCandless zemřel, stal se Adriano Emperado jeho nástupcem v této funkci a přejmenoval školu na Palama Settlement Kajukenbo Self-defenses Institute of Karate. Přestože byl uveden jako hlavní instruktor, výcvik měl většinou stále na starosti mladší Joe Emperado. Ostatní zakladatelé Kajukenbo,  Peter Choo, Frank Ordonez, Joe Holck i Clarence Chang opustili Honolulu kvůli aktivní vojenské službě v korejské válce, která toho roku vypukla. 

V roce 1952 byl Joe Emperado povýšen na černý pás. Tou dobou již Kajukenbo začalo růst a expandovat do dalších oblastí. Adriano Emperado začal vyučovat na Kaimuki YMCA a Wahiawa YMCA a Joe byl pověřen vedením výuky v Palamě. Tak bylo zaplněno prázdné místo, které po sobě původní zakladatelé ochodem do války zanechali. Bratři Emperadovi, McCandless a Tiwanak tak byli zodpovědni za mnohé z toho, čím se Kajukenbo mělo stát. Adriano Emperado stál za vývojem většiny Kata, avšak Palama Set 4 a 7 byly výtvorem Joea. 

V květnu 1958 Joe Emperado tragicky zemřel v pouhých 29 letech, když se snažil zabránit rvačce mezi přáteli a lidmi, kteří se hádali. Byl bodnut do zad a hrudníku. Jeho smrt otřásla základy Kajukenbo institutu natolik, že 14 instruktorů s černým pásem školu opustilo, a ta zůstala 3 měsíce zcela nefunkční, než Adriano Emperado společně s Joe Delacruzem výuku obnovili.  V roce 1959 přidal Emperado do původního stylu prvky Wushu a změnil toto umění na plynulou kombinaci tvrdých a měkkých technik.

Ve stejném roce, kdy zemřel Joe Emperado, byla založena první škola mimo Havajské ostrovy. Tu otevřel Aleju Reyes, na základně amerického letectva Travis v Kalifornii. Reyes je uznáván jako nejrespektovanější velmistr Kajukenbo.  Jedním z jeho žáků byl i profesor Richard Peralta, který tam svůj výcvik započal roku 1959. Během své 20ĺeté aktivní služby u letectva US byl mimo jiné nasazen v Okinawě, Koreji, Thajsku, na Filipínách, kde využíval příležitostí seznámit se s dalšími bojovými styly, aniž by opustil učení svého mistra. Jeho student, mistr Edward C. Sheppard, se v roce 1973 přestěhoval na leteckou základnu v Madridu a představil tak Kajukenbo ve Španělsku. Profesor Peralta vyučoval ve škole Fort Worth v Texasu a je zakládajícím prezidentem KSDS (Kajukenbo Self Defence System).

Také další Emperadovi studenti, Charles Gaylord a Tony Ramos, kteří stejně jako Aleju Reyes získali černé pásy, si otevřeli vlastní školy v Kalifornii.

Ahgung Tony Ramos začal svůj trénink u Joe Emperada ve svých 15 letech v roce 1950. Do Kalifornie se s rodinou, v naději na lepší život na pevnině,  přestěhoval v roce 1960. Nejprve se usadil v Gargeně, kde založil svoji první školu. O dva roky později se přestěhoval do Fairfieldu, kde získal práci jako civilní letecký mechanik na Trevisově základně. Tam otevřel svoji druhou školu, kterou známe jako Tony Ramos Kajukenbo. V průběhu let dále trénoval, spolupracoval s několika mistry bojových umění, aby nakonec vyvinul vlastní styl Kajukenbo, známý jako "Ramosova metoda".  Při mnoha příležitostech spolupracoval i s Brucem Lee, se kterým si vyměňoval a konzultoval nápady a filozofie pro sebeobranu proti více útočníkům. V roce 1985 přidal do své metody i prvky Serrady - filipínského boje s tyčí. 

Charles Gaylord zahájil svůj výcvik u Emperada v roce 1954, když mu bylo 18 let. Po té, co získal černý pás, se v roce 1963 odstěhoval z Havaje do severní Kalifornie, kde začal učit v San Leandru. Přinesl do USA efektivní tvrdý a těžký styl úderů, které se naučil od svých instruktorů. V průběhu let techniku zdokonaloval kombinováním dalších metod a vytvořil „Gaylordovu metodu kajukenbo“. Mezi 60. a 80. lety bylo jeho lámání cihel a prken rukou legendární a nesmělo chybět na žádných turnajích a exhibicích, kterých se účastnil.  V záři 1995 byl povýšen všemi černými pásy KAA na 10. stupeň a stal se prezidentem Kajukenbo association of America, světové federace International Chinese kempo Karate Federation – Lohan Tao Ohana a stal se nástupcem Emperada. Byl uveden do Síně slávy světových bojových umění. Z jeho školy pochází velká řada mistrů černého pásu, kteří jsou špičkovými trenéry a sportovci na soutěžích. Aby byla zachována původní kvalita Kajukenbo, pořádal měsíčně národní i mezinárodní výcvikové kurzy, kde pravidelně trénoval přes 1000 svých černých pásů. Také pořádal pravidelný měsíční kurz Black Belt, pro svých 60 černých pásů, kteří měli školy v západním USA, aby zajistil kvalitu těchto svých instruktorů. V červenci 1997 byl uveden do Síně slávy světových bojových umění. Gaylord zemřel náhle v roce 2009, avšak jeho učení se šíří po celém světě díky jeho studentům. Gaylord za svých 50 let aktivního tréninku vytvořil 6. a 7. generaci černých pásů, kteří rozšířili jeho metodu do celého světa. Napsal také knihu, která podrobně popisuje specifika Gaylordovy metody a která se stala "biblí" Gaylordovy metody Kajukenbo".

KAJUKENBO V ČESKÉ REPUBLICE

První generaci v srdci Evropy zastupují významné osobnosti bojových umění, zejména pak professor Ivan Spišiak, 8.Dan Kajukenbo, 8. Dan Shorin-Ryu Seibukan Karate, 7. Dan Goju-ryu Karate, 7. Dan Sho Shin Karate, 7. Dan Krav Maga Liven, 5. Dan Krav Maga SKMKA a rovněž je Military Instructor ICKKF, Instructor Kapap level “ C “, Instructor Krav Maga IKMO, Chief Instructor SECURITY S.A.A.T a Instructor 1st  S.D.S – Concept.

S ohledem na situaci v bývalém Československu, kde byla velmi omezená možnost aktivně studovat bojová umění, vedly první jeho kroky do boxerského oddílu. Náročný a intenzivní trénink boxu po několik let však neuspokojil jeho zájem o tradiční asijská bojová umění. Při první příležitosti tak započal s tréninkem karate. Stal se tak jedním z jeho průkopníků v Československu vůbec. Tvrdost a odolnost získaná z boxu byla nejlepším předpokladem pro rychlý růst v karate a v rámci soutěží karate. Profesor Spišiak patřil mezi přední československé bojovníky a úspěšně se účastnil mnoha československých i mezinárodních soutěžích v kumite. Za vrchol kariéry zápasníka lze považovat titul vicemistra světa v Shoryn ryu Karate v roce 1979. Úspěšně však zápasil i v následujících letech.

Přestože v 80. letech se začal primárně věnovat trenérské činnosti, svou sportovní kariéru ještě neuzavřel a úspěšně soutěžil v kata a selfdefence mezi roky 2010 až 2015, kdy v úctyhodném věku 70 let získal titul mistra světa v kata. Jako trenér patřil mezi absolutní kapacity v Československu a následně v samostatném Slovensku. Mezi jeho svěřenci najedeme mnoho úspěšných bojovníků a reprezentantů, jak v karate tak v dalších bojových uměních, včetně několika mistrů světa.

Box a následně karate však nebyly jedinou cestou profesora Spišiaka. Mateřské Goju-ryu karate začal rozšiřovat o znalosti Shoriny-ryu karate u mistra Yaw Hwa China, postupně přidával zkušenosti Tai chi Chuan, Kobudo, Kajukenbo a také speciálních bojových systémů. Stal se instruktorem Krav Maga a také Military instruktorem ICCKF.

Kajukenbo bylo oficiálně zařazeno do tréninkového systému klubu Asia Budo center Slovakia od roku 2010. V tomto roce také začala spolupráce s ICKKF / International Chines Kempo Karate Federation / a Ivan Spišiak se stal reprezentantem ICKKF pro SR. Na podzim roku 2010 se uskutečnil první seminář Kajukenba na Slovensku, pod vedením Sifu Ivo Furtada a Simo Ana Fevereiro. Zúčastnilo se ho množství zájemců ze Slovenska a České republiky.

V letech 2013 a 2014 se pod vedením Ivana Spišiaka začali Kajukenbu věnovat první zájemci z České republiky. Byly pořádány první semináře s cílem rozvinout Kajukenbo i v České republice. V následujících letech získávali jednotliví zájemci pod vedením profesora Ivana Spišiaka, který získal 8 dan. zkušenosti v Kajukenbo. 

profesor Spišiak je členem mnoha národních i mezinárodních institucí v oblasti bojových umění a aktivně podporuje rozvoj bojových umění. Je čestným členem České federace kempo a kajukenbo z.s. a současně zde působí jako předseda Kolegia danů a současně jako předseda Technicko-odborné komise. To je zárukou, že v rámci CFKK je udržována ta nejvyšší úroveň kvality
a odbornosti.

Své znalosti a zkušenosti nadále předává nejen svým studentům.

K těm patří i Sibak Marian Němec, 2. dan Kajukenbo. O bojová umění se zajímal již od mládí v 90. letech minulého století.  Nejprve taekwondo, následně shotokan karate, aby skončil na dlouhé období u karate goju-ryu. Absolvoval trenérskou školu na Falkultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. V průběhu následujících let se seznamoval i s dalšími bojovými uměními a systémy jako judo, jiu-jitsu , krav-maga, systema.  V roce 2012 se zaměřil na trénink sebeobrany, aby se v roce 2014 seznámil s havajským bojovým uměním Kajukenbo, které společně se sebeobranou aktivně trénuje pod vedením profesora Ivana Spišiaka. Kombinace měkkých i tvrdých technik na něj zapůsobila. V roce 2015 byl pozván na seminář pod vedením mistrů Ivana Spišiaka a Petra Žáka (7. Duan Kajukenbo) z Asia Budo Center Slovakia. První tři hodiny kajukenbo v životě, popis, historie, techniky i kombinace, to vše mu okamžitě učarovalo natolik, že začal řešit, kde a jak se začít více vzdělávat. Bohužel tehdejší zázemí v ČR bylo prakticky nulové a bylo jen pár jednotlivců, které to zajímalo. Nezbývalo mu nic jiného, než začít jezdit za mistry do Bratislavy a studovat u nich. V mezidobí se pokoušel zorganizovat ukázky Kajukenbo a představit ho veřejnosti. Během toho se snažil intenzivně trénovat a navštěvoval semináře. Dalším důležitým mezníkem pro něj byla účast na  seminářích pod vedením velmistra Bruno Rebela (9. Duan kajukenbo a Chinese kempo), který je přímým žákem dříve zmíněného Charlese Gaylorda. Kajukenbo neodolal a pustil se do něj s maximálním úsilím. V roce 2017 otevřel první oddíl výhradně zaměřený na Kajukenbo v ČR. Ten nadále vede a snaží se vychovat své nástupce, kteří převezmou štafetu. 

V roce 2018 založil národní Českou federaci kempo a kajukenbo (dříve Kajukenbo Česká republika,z.s). Podařilo se mu s přáteli realizovat zajímavé ukázky pro veřejnost, semináře a více než úspěšně se reprezentovali na Mistrovství světa United Wolrd Sports Kempo Federation, kde s kolegy opakovaně získal několik titulů mistrů světa v kategorii Street Self-Defence. Obecně celá reprezentace ČR uspěla a dosáhla mnoha pódiových výsledků. V letech 2022 a 2023 se účastnila několika mezinárodních závodů pod hlavičkou UWSKF a získali více jak 30 medailových umístění.  Česká federace má za cíl nastavit v Kajukenbo jednotný řád a systém, tak aby bylo možné garantovat jednotné tréninkové postupy a jejich kvalitu a rovněž  jednoznačná pravidla pro udělování technických stupňů.